o.s.EUROPE-ROMA CZ

Jak čelit rasismu? Společně!!!
Morava, 24.11.2009 17:25, (ROMEA/RV)František Kostlán

Odpovědět na to, co vše se dá zahrnout pod příčiny rostoucího rasismu a xenofobie, respektive násilí motivovaného nesnášenlivostí či nenávistí, je velmi nesnadné. A už vůbec to nejde bez znalosti skutečného stavu věcí. To je ovšem právě to, co tu chybí.

Mediální výstupy nejsou většinou odrazem reality, ale její virtuální podoby. Příklady z praxe ukazují, že i zde to začíná obvyklým způsobem: společnost i jednotlivci vše bagatelizují a nad dopady nesnášenlivosti zavírají oči. Vyražme tedy do terénu, konkrétně do Slezska a na severní Moravu, kde je u nás v tomto směru situace nejhorší. Připomeneme si i dva případy, jež měly dopad na veřejné mínění a otevřely otázky, které se bezprostředně týkají našeho přístupu k rasistickému násilí. Někteří oslovení si nepřáli zveřejnit jména. Důvod? Strach.

Bodnutí zezadu na rozloučenou

„Nedávno tu na diskotéce pobodali, zbaběle zezadu, jednoho Roma. A vykřikovali přitom, že to je na rozloučenou. Takové věci se tu dějí, ale strach z řádění rasistů tu přeci jen není tak velký jako v okolních městech,“ říká indický učitel Kumar Vishwanathan, který v Ostravě založil sdružení Vzájemné soužití. Romové jsou tu ohroženi především ve dnech, kdy doma hraje Baník Ostrava. Potvrzuje to pětatřicetiletý Miroslav z Orlové: „Přednedávnem jsme s kamarády jeli na zápas Baníku. Policisti nás kvůli rasistickým výkřikům na naši adresu museli odvést před koncem zápasu. Před stadionem nás musela chránit i jízdní policie, jinak by nás hooligans dostali.Když už se nemohli vyřádit na nás, poničili nám alespoň auta.“

Po loňském říjnovém pokusu o pogrom v litvínovském Janově to byla právě Ostrava, kde zavládl velký strach. Romské rodiny nepouštěly děti ven, protože po internetu kolovaly informace, že k dalšímu pogromu má dojít právě zde. V té chvíli došlo poprvé k tomu, že se Romové organizovaně chopili vlastní obrany a zřídili si svou domobranu. Přestali věřit, že je policie ochrání.

Přístup policie a soudů

Vyjmenovat všechny případy rasistického násilí, které se v tomto regionu odehrály, by zabralo mnoho místa. Připomeňme si tedy alespoň zběžně pár typických příkladů.

V Moravském Berouně došlo během posledního roku hned ke třem bezohledným útokům. V říjnu 2008 vhodil neznámý pachatel zápalnou láhev do okna domu, v němž bydlí Romové. Ta se naštěstí odrazila od okenního rámu. Pachatele se nepodařilo vypátrat, případ byl odložen. Letos v lednu skupina rasistických skinů zmlátila za bílého světla romskou rodinu včetně dětí. Do maminky, její malé dcerky i syna při napadení kopali. „Marodil jsem potom čtrnáct dní s poraněným kolenem,“ řekl nám napadený syn. Policisté jim dodnes neukázali ani fotografi místních neonacistů, ani fotografie jiné, přestože napadení jsou si jisti, že by útočníky poznali. Večer se rasisti do Berouna vrátili a vhodili do domu na náměstí 9. května, kde bydlelo přes dvacet Romů, dvě zápalné láhve. Jedna z nich se rozbila o parapet, druhá o vnější sklo a zůstala ležet na parapetu. Následný požár byl uhašen za pomoci kolemjdoucích.

V Opavě došlo v poslední době mimo jiné ke dvěma větším útokům. Vhození zápalné lahve do chodby domu v Rybářské ulici - požár se naštěstí podařilo včas uhasit. Druhý útok se odehrál v Sadové ulici. Fotbaloví chuligáni vhodili do bytu granát se slzným plynem. „Děti měly potíže s dýcháním, museli jsme se na čas vystěhovat a byt dát na vlastní náklady do pořádku. Vždy, když jdou chuligáni ze zápasu, vezmou to naší a Rybářskou ulicí a zastrašují nás i ostatní Romy. Křičí rasistické nadávky a házejí nám do oken kameny,“ sdělila serveru Romea.cz matka rodiny. Ani jeden z útoků není dodnes vyšetřen, obyvatelé domů podle vlastních slov nebyli nikdy předvoláni k podání svědectví. Před několika lety napadli extremisti opavskou diskotéku Hangár granátem se slzným plynem. Totéž udělali v říjnu 2008 v Rýmařově, s tím rozdílem, že zde účastníky koncertu i zmlátili. Zhruba 20 maskovaných útočníků přepadlo restauraci Erna. Jeden z útočníků vhodil mezi účastníky koncertu granát se slzným plynem - ti pak začali vybíhat ven. Zde oslepené účastníky koncertu napadli maskovaní muži tyčemi, boxery, teleskopickými obušky a dalšími zbraněmi. Odsouzeni za to byli před pár dny pouze dva útočníci, jeden z nich dostal podmínku.

Šumbark: Jako z akčního filmu

Martin Šebest - jeden z obžalovaných v případu pokusu o vraždu v havířovské čtvrti Šumbark Ladislav Baláž se nejen v Šumbarku snaží o dobré soužití Romů s lidmi z majority

„Tak tady na tom místě mě před rokem zmlátili, když ke mně běželi, křičeli na mě: toho negra musíme zbít,“ ukazuje sedmnáctiletý Jaroslav Horváth na trávník, který leží na rohu ulic Jarošova a Smetanova v havířovské čtvrti Šumbark. Parta násilníků tehdy přepadla jeho a Petra Siváka, kterému se naštěstí podařilo utéct. Horvátha rasisti surově mlátili a kopali zejména do hlavy. Poté se automobily přemístili do čtvrti Prostřední Suchá, kde se snažili svůj čin zopakovat. Jeden romský mladík před nimi utekl, druhého napadeného Roma, který se před útočníky uchýlil do místní ubytovny, zachránili Ukrajinci, kteří zde bydlí.

Podle jednoho ze svědků se přepadení v Šumbarku odehrálo jako v akčním filmu: „Tři vozy zablokovaly ulici, vyskočilo z nich několik lidí, kteří začali pronásledovat dva Romy. Jednoho z nich dostihli a krutě zbili. Po útoku rychle nasedli do aut a odjeli. Vypadalo to jako organizovaná akce. Běžel jsem napadenému hned na pomoc. Nemohl popadnout dech a hýbat se. Byl zmatený - nevzpomněl si ani na to, jak se jmenuje. Zavolal jsem sanitku a policii.“ Horváth utrpěl vážné poranění mozku: „Nemohl jsem se postavit. Měsíc jsem vůbec nemluvil.“ Podle jeho otce, taktéž Jaroslava Horvátha, byl syn po přepadení několik dní v komatu: „Když se probral, byl ochrnutý na pravou stranu. Podstoupil dlouhodobou rehabilitaci, během níž cvičil a učil se znovu mluvit, ale dodnes nemůže pořádně hýbat rukou a při řeči zadrhává. V tomto stavu nemůže pokračovat ve studiu.“ Útočníci nyní stojí před soudem. Jaroslav postává s otcem na chodbě budovy krajského soudu v Ostravě a nervózně se ptá: „Budou ti náckové u mého výslechu?“ Avšak když přijde ze soudní síně, usmívá se: „Byli takhle malinký.“ Nepoznal však tvář ani jednoho útočníka, protože všichni měli při přepadení na hlavách kukly.

Podle obžaloby jednali útočníci po předchozí domluvě s tím, že chtěli zabít lidi jiného etnika. Podle znaleckého posudku způsobili napadenému „těžká zranění, která vážně ohrožovala jeho život“. Bez rychlého poskytnutí lékařské pomoci by napadený zemřel. K nitrolebnímu poranění vedlo i to, že útočníci při mlácení používali kovový klíč golu a teleskopický obušek o délce 65 cm. Někteří obžalovaní odmítli u soudu vypovídat a ti, kteří vypovídali, se k útoku nepřiznali. Doznávají pouze to, že na místo přijeli dvěma vozidly, vystoupili, procházeli se, šli se podívat za známými a žádného útoku se nedopustili. Policejní databáze je už před tím vedla jako agresivní neonacisty nebo fotbalové chuligány. Pravděpodobně patří ke skupině Thugs Havířov, jednomu z největších fanklubů Baníku Ostrava. Nejméně jeden z nich je navíc aktivním členem Národního odporu. Podle našeho zjištění bydlela v domě, u kterého napadení proběhlo, rodina, která celý útok viděla. Ta se však odstěhovala, protože jim někdo vyhrožoval, že nesmějí jít k soudu svědčit, jinak to odnesou.

Dva rozdílné světy

Je to právě Jarošova ulice, která dělí tuto část Šumbarku na dva rozdílné světy. Z jedné strany stojí běžné domy a sídliště s opravenými paneláky, z druhé bývalé hornické nízkopodlažní domy, do nichž firma RPG nastěhovává především Romy. Vznikají tak ghetta, v nichž bydlí čím dál vyšší počet Romů. Domy jsou zanedbané. Totéž ostatně můžeme sledovat na více místech ve Slezsku, kde RPG takové domy vlastní. Všichni se s tím však nesmiřují. Dlouholetý romský aktivista Ladislav Baláž se vrátil po dvanácti letech z Británie, kam odešel, protože jeho rodině vyhrožovali rasisti, a hned začal ve Slezsku zakládat organizaci Europe-Roma CZ, která chce zlepšovat soužití Romů a členů majoritní společnosti a pomáhat Romům v těžkých životních situacích. V Šumbarku, kde si dává do pořádku byt, obešel sousedy, Romy i etnické Čechy, a domluvil se s nimi, že od každého vyberou peníze a za ně vymalují chodbu domu, nalakují a opraví domovní dveře, které také začnou na noc zamykat. Baláž nyní obchází celé sídliště a snaží se společné zvelebování bydliště organizovat ve velkém. „V domech, o které jejich majitelé nepečují, přece nejde žít, musíme se o to tedy postarat sami. Jsem rád, že na to přistoupili sousedé bez rozdílu. Všichni na tom máme stejný zájem, už jenom proto, že v této části Šumbarku nás prakticky každý týden napadají rasisti, a ti si k útokům vybírají domy podle jejich vzhledu. Důležitější však je, že tyhle zdánlivě všední věci dávají dohromady lidi bez rozdílu odstínu pokožky.“

Proč Romové emigrují

Tyto trestné výpravy na Romy pořádají téměř každý pátek či sobotu místní fotbaloví hooligans, mezi nimiž jsou rasisti či neonacisti. Zázemí mají v restauraci Gurmán a v přilehlé herně, které leží v horní části Jarošové. Romové se scházejí asi o tři sta metrů níž v restauraci s diskotékou Bivoj, taktéž v Jarošově ulici. Rasisti si i v týdnu občas vyhlédnou Roma, který jde z Bivoje, přepadnou ho a zmlátí. O víkendu pak táhnou mezi domy, pokřikují na Romy rasistická hesla, házejí jim do oken různé předměty včetně kamenů. A v ulicích Jarošova a Anglická vhodili do domů zápalné lahve. Policie by podle místních lidí měla tuto oblast od pátku do neděle mnohem více kontrolovat a zadržet každého podezřelého. „Je to někdy šílené, co se tu děje. Pokud policajti nezakročí, ať se pak nediví, že se budeme bránit sami,“ říká asi dvacetiletý Rom, kterého jsme oslovili na ulici. Na dotaz, jak často se tu násilníci ukáží, odpovídá jeho kamarád: „Někdy i několikrát za týden. Větší pochody, kterých se zúčastňuje asi tak kolem třiceti čtyřiceti nácků, asi tak jednou za měsíc.“ Opodál stojící paní, etnická Češka, k tomu pokyvuje hlavou, a dodává: „Drzost těch fotbalových výtržníků rostě úměrně tomu, nakolik je policisté nechávají v klidu. Nedávno tu policie nechala projít asi třicet těchto mladých lidí. Ti pokřikovali rasistická hesla a policisti se tvářili, jako by se nic nedělo.“

Soudní líčení s útočníky, kteří málem zabili Jaroslava Horvátha, bylo neveřejné. Soudkyně to zdůvodnila tím, že jeden z útočníků byl v době činu mladistvý. Baláž přijel s Horváthovými a chtěl se přelíčení zúčastnit. „Vše, co se v tomto směru odehrálo, by mělo být uveřejněno, aby občané věděli, co se skrývá pod povrchem. Rasisti, velmi často i beztrestně, napadají Romy a způsobují jim újmu na zdraví, v některých případech i smrt. Nedivím se, že Romové emigrují, protože jak policie, tak justice mají embarga na tyto případy, což znamená, že se snaží tyto informace před veřejností utajovat. Pokud chceme zastavit rasistické násilí, tak společně se všemi občany. Jenom tak ukážeme svou sílu,“ uzavírá Baláž svůj pohled na věc.

Vítkov: Následky vražedného rasistického útoku

Rodina Anny Sivákové a Pavla Kudrika z Vítkova se ze žhářského útoku postupně vzpamatovává. Pokud vše půjde podle jejich představ, budou do Vánoc bydlet v domku pořízeném ze sbírky, který právě opravují. A malá Natálka, která přežila zázrakem, protože byla popálená na osmdesáti procentech těla, tam už bude s nimi. Zatím sice leží v nemocnici, ale podle Sivákové se každý den zlepšuje, už normálně papá, hraje si a začíná chodit. Není to však tak idylické, jak to na první poslech zní. Natálka si ponese následky po celý život. Má sice za sebou poslední operativní výměnu popálené kůže, ale až povyroste, čekají ji další operace, spojené se stavem pohybového ústrojí. Siváková po prvním úleku a obavách věřila v Natálčino přežití. „Pořád jsem věřila, že to zvládne, vychovala jsem ji, takže vím, že je hodně silná,“ řekla Romea.cz.

Anna Siváková ví, že jejich život bude jiný než před žhářským útokem...

Vražedný útok pochopitelně odnesli i oba rodiče a jejich další dcery - a to především psychicky. „Poznamenalo nás to na celý život,“ říká Anna Siváková a tiskne ruce na oči zaplavené slzami. „Dřív jsme žili klidný život, byli jsme všichni pohromadě. A ani jsme netušili, že se něco takového ve světě děje. Už to v nás zůstane napořád, vždycky, kdykoli se podíváme na Natálku, budeme to mít před očima. Teď se mi všechno otočilo vzhůru nohama. Nemám čas ani na děti, ani na sebe. Ráno vstanu, navařím, hned se oblíkám, sednu na vlak, jedu za Natálkou. A v noci se vrátím zpátky. Skoro každý den.“ Nejhorší pocity prožívala vzápětí po útoku, když ležela v jiné nemocnici než Natálka. Nemohla spát, jíst, pořád musela myslet na to, co se s dcerkou děje. Ptala se sestřiček, doktorů, ale nikdo z nich jí nic neřekl. Vždy to nějak obešli, protože na tom sama byla velmi špatně. „Vyžádala jsem si telefonní číslo do nemocnice, kde Natálka ležela, ať mluvím s těmi doktory, kteří se o ni starají. Ti mi řekli, že je v umělém spánku, že je hodně popálená, připravovali mě na to nejhorší. Říkali, že pro ani ne dvouleté dítě je těžké tak rozsáhlé popáleniny přežít. Měla jsem v tu chvíli strašný strach. Bála jsem se, že Natálku ztratím - to bych nepřežila.“ Natálka podle ní byla vždy výjimečná, oproti dětem v jejím věku byla ve všem napřed: „Chodila už když jí byl rok. Než se to stalo, tak krásně a čistě mluvila, nezadrhávala, uměla všechno správně pojmenovat a vyslovovat, chodila sama na nočníček, papala sama, pila už čaj a džusy - byla hodně samostatná.“ Jejich dalším dcerám je šest, devět a deset let. V provizorním ubytování ve Vítkově, ve dvou malých obytných místnostech, se jim příliš nelíbí. Nejstarší z nich se dívá zamyšleně na návštěvu, je vážná, neusmívá se. Právě říká sestrám, aby si po sobě šly uklidit pokoj - maminka tráví hodně času u Natálky, takže se snaží částečně převzít její rodinnou roli. Natálku viděly holky po dubnovém útoku zatím jen jednou v televizi, a pohled na popálenou sestru byl pro ně krutý šok. Mají noční můry, špatně spí. Nejhůře to odnesla ta nejstarší. „Nejenže nemohla vůbec spát, ale k tomu se ještě obviňovala, že se to mělo radši stát jí než Natálce. Snažili jsme se jí to rozmlouvat. Teď kvůli tomu začne chodit na psychoterapii.“ I Pavel Kudrik vidí v chování dcer výrazné změny: „Přestaly důvěřovat lidem. Nejsou si jisté, kdo přichází v dobrém a kdo nikoli.“ Dívky se zpočátku rodičů vyptávaly: Proč nám to udělali, vždyť jsme nikomu neublížili? Rodiče nevěděli, co jim na to mají odpovědět. „Říkala jsem jim, že bych to také ráda věděla.“

Pomluvy a sousedi

Reakce některých lidí z Vítkova po žhářském útoku oba rodiče Natálky hodně zklamaly. Jako by to najednou měli být oni, kdo je za celou věc odpovědný, nikoli rasističtí útočníci. Vyvrcholením bylo tvrzení vítkovského starosty, který v časopise Respekt tvrdil, že domek shořel tak rychle, protože doma údajně skladovali benzin. „To mě naštvalo. Žádný benzin jsme doma neměli. Tchán by mi ani nic takového nedovolil, protože tam měl dřevo k topení. Dokonce i auto jsem kvůli tomu nesměl parkovat před vchodovými dveřmi a u stodoly, ale až o kus dál, “ řekl nám Pavel Kudrik.

Nový Domek si proto pořídili v jiné vesnici, kde si nové sousedy nemohou vynachválit. Kudrik se při jeho opravách činí - ví, že čím dřív s nimi bude hotov, tím dříve si budou moci vzít Natálku domů. Snaží se na vše zlé, co se jim stalo, nemyslet. A to je hodně těžké, protože jeho nejsilnějším pocitem je obava a strach o rodinu. „Toho se už asi nikdy nezbavím. Podvědomě to mám pořád v hlavě, i když bych na to nejraději zapomněl, kdyby to šlo.“

A jaký mají názor na obranu proti rasistům? Došli v podstatě ke stejnému závěru jako Baláž. „Před tím jsme o rasismu či nějakých útocích nic nevěděli. Nejen vláda či policie, ale všichni normální lidi by měli udělat co je v jejich silách, aby se takové věci už neděly, protože to je něco hrozného. Měli by si jednou provždy uvědomit, že jsme taky lidi - z masa a kostí, jako oni. A je jedno, jestli jsme černí, nebo bílí, protože tady nejde o barvu. Rasisti mezi námi žijí, s tím se asi nedá nic dělat, ale ostatní by neměli druhé posuzovat jenom podle toho, jak jsou barevní“ uzavírá Anna Siváková.

Romský básník a aktivista Janko Horváth, který žije v Janově, kde neonacisti vystupňovali protiromskou hysterii, k tomu říká: „Nejde jen o Českou republiku, celá západní společnost má problém sama se sebou. Rom nebo Žid je snadným terčem po celé Evropě. Nemám recept jak to řešit. Být trpělivý k druhým, čestný a poctivý. Držet spolu a společně řešit společné problémy. Naslouchat jeden druhému. Všichni jsme jen lidé.“