o.s.EUROPE-ROMA CZ

Ladislav Baláž: Do Anglie a zpět
Ostrava, 6.6.2010 18:30, (RV)Kateřina Čopjaková

Ladislav Baláž kvůli rasismu z české společnosti odešel, ze stejného důvodu se o dvanáct let později z emigrace vrátil. „Prostě jsem chtěl pomoct,“ říká dnešní zmocněnec Anny Sivákové, matky Natálie popálené při žhářském útoku ve Vítkově.

„Vyvrcholilo to všechno smrtí mého dobrého kamaráda Milana Lacka z Orlové. Tenkrát jsem se věděl, že už musím něco udělat,“ vzpomíná Baláž na rok 1998, kdy jeho čtyřicetiletého přítele, otce pěti dětí napadli a surově zmlátili neonacisté. Těžce zraněného muže nechali ležet na silnici, kde jej přejelo ještě nákladní auto , jehož řidič z místa nehody ujel. Pan Baláž tehdy jako předseda Romské občanské iniciativy v Orlové a na Karvinsku se začal v dění kolem rasově motivované vraždy angažovat.

Nejprve vyjadřoval spíše emotivní názory místních Romů. Tehdejší média se zmiňují především o „tvrdé odplatě“, již měli Romové prostřednictvím Baláže slibovat, a domobraně, kterou chtěli organizovat. Později se soustředil spíše na zklidnění situace a průběh vyšetřování, přičemž se setkal i s výkonnou místopředsedkyní vládní mezirezortní komise pro záležitosti Romů Monikou Horákovou. „Nechtěl jsem, aby to zapadlo jako ostatní rasově motivované útoky v devadesátých letech,“ říká po telefonu „aby dostali nízké tresty.“ Tresty mladých příznivců krajní pravice však byly opět zanedbatelné. Dva ze čtveřice, která Lacka napadla, dostali tři roky vězení, dva po jednom roku a řidič, z nějž se vyklubal policista, pak podmínku. „Nemohli jsme tady s rodinou dále zůstat, museli jsme odejít,“ popisuje Baláž, který se v té době rozhodl se svými šesti dětmi a manželkou Martou emigrovat. „Perzekuce, žádná šance na spravedlnost, tolerance k rasovým zločinům to pro mě bylo tehdejší Česko,“ vzpomíná.

Balážovi se tedy rozhodli začít znovu ve Velké Británii. „Po čtyřech měsících jsme zvládali celá rodina základy angličtiny, s barvou naší pleti, nebo naší etnicitou si hlavu nikdo nedělal, natož aby nás nějak diskriminoval,“ vypráví své první zkušenosti z nového domova v Doveru, kam už výhružné dopisy nikdo neposílal. Přesto ale ještě nebylo jisté, jestli zůstanou, tři měsíce čekali na rozhodnutí britských úřadů o udělení azylu. Ještě před svým odchodem žádal Baláž jako spolupracovník vládní komise pro záležitosti Romů kvůli výhružkám o policejní ochranu. Déle než na sedm dní ji však nedostal. Baláž se podle svých slov i v Anglii rychle vrátil k práci v neziskovém sektoru. Nejprve dobrovolnictví, pomáhání v uprchlickém táboře, později už placený post v mezinárodních nevládních organizacích. Na člověka, jenž nedokončil výuční obor zedník a osmnáct let pracoval „na šachtě“ se zorientoval rychle. I když ne vše bylo od počátku ideální. Hlavně bulvární britská média mluvila o romských žadatelích o azyl jako o falešnících a došlo i k drobným konfliktům.

V roce 2000 už jako předseda Linky pomoci evropským Romům spoluorganizoval protest asi čtyřicítky Romů před českým velvyslanectvím v Londýně, kde apelovali na tehdejšího premiéra Miloše Zemana (ČSSD), aby dostál svému předvolebnímu slibu a neonacistům utnul tipec. „Z těch dvanácti let, jak už to tak bývá si pamatuji hlavně to dobré,“ uvažuje Baláž. Vše jako by se však vrátilo loni v dubnu, kdy byl na osmičlennou rodinu Malých a Sivákových ve Vítkově spáchán žhářský útok a nejmladší členka rodiny Natálie Kudriková byla popálena téměř na osmdesáti procentech těla . „Byl jsem zase naštvaný jako tenkrát, a zároveň mi došlo, že měnit věci musím tam, kde se dějí, ne z bezpečné vzdálenosti,“ přemítá nahlas.

Všech jeho šest dětí už je dospělých a rozhodlo se zůstat v Anglii. On s manželkou se opět vrátil na severní Moravu. Rychle se spojil s aktivistou německého původu Markusem Papem, jenž už obětem pomáhal. Sám se pak ke zmocněnectví dostal zcela přirozeně, takže nad ním ani nějak významně nepřemýšlel. „Zmocněnec je takovým lidštějším obhájcem obětí. Může nahlížet do spisu, pokládat otázky svědkům, vznášet námitky. Zároveň je však oporou obětem a jejich pomocnou rukou v praktických věcech,“ definuje svou roli v procesu se čtveřicí obžalovaných z pokusu o vraždu. Balážovo angažmá v kauze není nikým placeno, naopak náklady si hradí sám ze své renty.

Kromě vítkovského žhářského útoku se také angažuje v případu zbitého sedmnáctiletého mladíka, kterému neonacisté rozbili hlavu golovým klíčem. „Zde nejsem zmocněncem, sehnali jsme peníze na dobrého právníka, ten jej zastupuje. Pomáhám spíše psychicky společně s panem Papem jemu a jeho rodině,“ vysvětluje.

Do politiky ne!

Názor na situaci Romů v české společnosti má Baláž až překvapivě jasný. „Romové často stále žijí v minulém režimu, čekají, že se stát postará, bude tady vždy pro ně. Ale tak už tomu dávno není a je čas si na to zvyknout,“ říká rozhodně. Zároveň si myslí, že Romové jsou sami proti sobě, když se v důležitých věcech nedokáží spojit. „Je to i chyba romských elit, které se distancovaly od nižší střední vrstvy a nejchudších Romů. Chybí tak přirození vůdcové, autority, pozitivní příklady,“ vypočítává. Cestu přes stranické kandidátky však nevidí. „Romové mockrát v posledních dvaceti letech od nejrůznějších stran dostali slib, že se jejich situace zlepší. Ale byl to jen slib, není divu, že nechodí k volbám,“ říká skepticky. On sám vidí cestu právě přes neziskový sektor, jenž není zatížen stranickým taktizováním a může vyvíjet tlak na vládu.